Otočili jsme hlavy. Z lesa se vynořil malý, hubený, přihrblý muž, ozbrojený jen puškou a nožem, oblečený po indiánském způsobu v kožených kalhotách, lovecké košili a jednoduchých mokasínech. Na první pohled se nedalo rozeznat, je-li to běloch, či indián. Ostře řezané rysy v tváři sice mohly prozrazovat indiánskou krev, ale kůže, třeba opálená, spíš patřila bělochovi. Z nepokryté hlavy splývaly až na ramena dlouhé šedé vlasy a v tváři planuly dvě neobyčejně živé oči. Dodávaly jí zvláštní ušlechtilý výraz a postavě i přes onu tělesnou vadu opravdovou důstojnost.
Ale na Rattlera nic z toho zřejmě neudělalo nejmenší dojem. „Halloo,“ vykřikl, „co tady má co dělat ta zrůda? Copak takoví ubožáci patří na náš nádherný Západ?“ Cizí muž si ho přeměřil od hlavy k patě a klidně a rozvážně odpověděl: „Buďte rád, pane, že vy sám máte zdravé údy. Snad nezáleží na tom, jaké má kdo tělo, jsou tu ještě jiné vlastnosti, nemyslíte?“ Mávl rukou a v tom pohybu vyjádřil všechno své opovržení. Potom se obrátil ke mně: „Vy máte sílu, sire! Hodit člověkem na takovou dálku, to by hned tak někdo nedokázal.“ Přešel ke grizzlymu, dotkl se ho špičkou nohy a pokračoval s lítostí v hlase: „Tak to je ten chlapík, po kterém jsme šli.
Bohužel, příliš pozdě. Škoda, škoda…“ „Jste na lovu?“ zeptal jsem se. „Ano. Včera jsme našli jeho stopu. Museli jsme za ním cestou necestou, tloukli jsme se křížem krážem po prérii, po horách a nakonec…“ příjemně se usmál. „A nakonec jsme přišli, když už je po všem.“ „Říkáte: přišli jsme… Vy nejste sám?“ „Provázejí mě dva gentlemani.“ „A kdo?“ uklouzla mi zvědavá otázka. „Řeknu vám, až se dozvím, kdo jste vy. Víte přece, že v téhle krajině opatrnosti nikdy nezbývá. Tu a tam se člověk setká i s nepříliš dobrými lidmi.“ Zavadil pohledem o Rattlera a jeho kumpány a pokračoval přátelsky: „Člověk ovšem pozná často i z obyčejného hovoru, komu může důvěřovat. Vyslechl jsem nechtě něco z toho, co se tu říkalo.“ „Jsme rozměřovači,“ řekl jsem. „Vrchní inženýr, čtyři surveyorové, tři scouti a dvanáct westmanů. Obrana… kdyby nás někdo chtěl napadnout.“ „Hm, tak se mi zdá, že vy nepatříte k těm, kdo by potřebovali tělesnou stráž.
Ale dobrá, tak tedy surveyorové… A pracujete tady?“ „Ano.“ „Co vyměřujete?“ „Trať pro železnici.“ „Vy jste tyhle pozemky vykoupili?“ Jeho oči najednou zpřísněly, pozorovaly mě velmi zkoumavě, a rysy v jeho tváři také zvážněly. Zdálo se, že má pro to zevrubné vyptávání nějakou závažnou příčinu. „Bylo mi nabídnuto místo zeměměřiče,“ vysvětlil jsem, „a tu práci dělám. Víc nic nevím.“ „Ovšem, ale já si myslím, že něco přece jen víte. Snad aspoň to, že tahle půda, kde tak klidně rozměřujete, patří indiánům. Apačům kmene Mescaleros. A já mohu naprosto bezpečně prohlásit, že nebyla nikomu ani prodána, ani postoupena.“ „A je vám něco do toho?“ vpadl mu do řeči drsně Rattler. „Nestrkejte zobák do cizích věcí a starejte se radši o své!“ „To právě dělám, sire“ odpověděl muž. „Patřím totiž k Apačům kmene Mescaleros.“ „Vy?“ vyprskl pohrdavě Rattler. „Nedejte se vysmát. To bych musel být slepý na obě oči, abych nepoznal, že máte bílou kůži!“ „Nesmíte soudit jenom podle kůže,“ řekl muž. „Moje jméno vám snad řekne víc. Jsem Klekí-petra.“ Teprve později jsem se dozvěděl, že v apačštině tahle slova znamenají bílý otec. Tehdy ještě pro mě neznamenala nic. Zato Rattler je už patrně slyšel. Ucouvl sice o krok, ale v jeho úžasu se ozývalo i pohrdání: „Tak vy jste ten známý apačský učitel! To vás teda lituju… s tím vaším hrbem! Určitě máte co dělat, aby se vám ta rudá čeládka nepošklebovala!“ „Vůbec ne, sire! Já jsem ostatně zvyklý, že se mi pošklebuje všelijaká chátra, protože rozumný člověk to prostě neudělá. Nerozhází mě ani posměšky bílé čeládky. Ale teď, když vím, kdo jste, vás mohu seznámit se svými průvodci. Konečně – budete mít sami příležitost.“